V dětství se formuluje osobnost člověka. Velký vliv na to má rodina, jelikož dítě obzvláště v raném věku, tráví většinu času jen se svou rodinou. Dochází zde k primární socializaci (proces, ve kterém se jedinec začleňuje do společnosti) Socializace je pro možný vývoj sociální fobie velice důležitá stejně jako rozvíjení sociálních dovedností, které také probíhají v rodinném prostředí.

Velký vliv na socializaci jedince má funkčnost rodiny a také výchova. Mezi základní styly výchovy patří autoritativní, (kde se klade důraz na bezpodmínečné poslouchání rozkazů) liberální (spočívá v udílení dítěti svobodu a volnost v rozhodování) demokratický (kde se k dětem staví jako k rovnocenným) a perfekcionistický (kde rodiče na dítě kladou velké, někdy až přehnané, požadavky) Otázka, který typ výchovy je ideální či nejvíce problematický, je velmi diskutabilní.

Když dítě dospěje, nastává sekundární socializace, a to příchodem do školky a poté do školy. Dítě přichází do kolektivu dětí, kde se musí prosadit. Jedinec si utváří sebedůvěru a sebeúctu a velký vliv na to má hodnocení nejen od spolužáků, ale také od pedagogů. Pro dobrý rozvoj sebedůvěry je rozhodující, zda je dítě úspěšné, či prožívá opakované nezdary.

Při příchodu do školky může dítě trpět odloučením od rodičů (hlavně matky, s kterou dříve trávilo veškerý čas) může se to projevovat i fyzickými projevy a nočními můry. Je ale důležité neustupovat dítěti a jeho docházku ve školce neukončit.

Adaptace na školní prostředí probíhá u každého individuálně. Pro děti může být těžké dlouhodobé odloučení od rodiny nebo přijmout pedagoga jako autoritu. Může to v nich vyvolat stres, který pak přispívá k celkové nesoustředěnosti a odtažitosti.

U dětí se projevuje například sociální fobie, a to přehnaným lpěním na rodičích, straněním se kolektivu, emoční labilitou a strachem z cizích lidí. Pak také nechutí opouštět známé prostředí.